Na tento rok připadla „krátká“ expedice a jako její hlavní cíl bylo zvoleno Vlčí doupě (D – Wolfchanzce, PL – Wilczy szanicz). Ovšem po cestě tam a zpět jsme potkali ještě další velmi zajímavá místa. Takže popořadě!
Start
Expedice Wolfchanze 2017 BB byla odstartována slunného pátku dne 9. června 2017. Původní návrh zněl tak, že start je individuální záležitost (protože každý končí v práci či zaměstnání jinak) a potkáme se večer v Berlíně. To bychom však nebyli my, abychom se drželi plánu či pracovní doby! V deset hodin jsme se všichni sjeli (jako sjeli, né že bychom se už tam sjeli…) na benzínce Robin Oil na Žernosecké ul. v Praze. Zde provedl náš velký a přesto se zmenšující Šnek krátkou leč jasnou instruktáž o tom kdo, v jakém pořadí, jak, co, s kým, kde a proč.
Poté co bylo všechno všem jasné a dým z cigaret se rozplynul v pražském smogu, nebránilo nic výjezdu. A tak kluci naskákali na motorky a odjeli. Já jsem skočil do auta a udělal to samé. Naše cesty však v tento den nebyly totožné. Já v konzervě jsem se vydal po dálnicích směr Postupim a až pak do Berlína za tamními památkami a následně do místa ubytování za klukama. Mým cílem bylo totiž mimo jiné vidět v Postupimi Glienicker Brücke – most kde si KGB a CIA celkem 3x vyměnili zadržené agenty (součástí jedné výměny byly i českoslovenští agenti – manželé Köcherovi). Na toto téma natočil Steven Spielberg film Most špionů (v hlavní roli Tom Hanks). 
Další místa, která jsem stihl ještě první den navštívit, byly už „jen“ v Berlíně. Jednalo se o muzeum Topographie des Terrors. Zde je venkovní expozice mapující historii Německa od roku 1933 do roku 1945. S muzeem sousedí výstavní dům Martin-Gropius-Bau a na protější straně ulice jsem měl možnost obdivovat kromě hlídkujícího policisty i Das Abgeordnetenhaus, kde by měl sídlit německý parlament. Odsud jsem se dostrkal k Trabi World (muzeum trabantů, kde už bohužel měli zavřeno, takže jen z ulice – viz foto)
a následně k Charlie checkpoint. To byl další „přechod“ z amerického sektoru do toho ruského. Po nevyfocení se s americkými vojáky a prohlídce muzeíčka jsem se dostrkal zpět k autu a vydal se do místa ubytování, kam bych dojel asi tak souběžně se zbytkem expedice kdyby si navigace nevzala dovolenou… Takže navzdory očekávání jsem byl brzdou večera já. Naštěstí pro mne však došlo k úpravě programu z prohlídky centra na vycházku sedm metrů vedle hostelu, kde jsme dali véču, pivo, pivo, pivo a šli jsme zase zpátky. První den dovolené jsme pak uzavřeli degustací Jamesona na pokoji.
Druhý den
Druhého dne v osm hodin ráno jsme stáli všichni nastoupeni u strojů, tak jak bylo dohodnuto. Krátce, asi tak cigárko, dvě po osmé jsme se rozjeli v jednom balíku směr centrum. Zde jsme si chtěli prohlédnout Braniborskou bránu a Spolkový sněm. Po průjezdu Berlínem jsme zaparkovali u Braniborské brány, resp. přímo za ní a Šnek nás vyfotil. Potom odstartoval Zed společenskou hru s názvem Vybíjená. V okamžiku kdy jsem zaparkovaný za motorkami, sledujíc displej telefonu, nedával pozor, do mě omylem nacouval. Musím ovšem uznat, že jsme se divili oba stejně. (Dále si tuto hru zahráli Bárty vs. Kníže, myslím, že někdo vs Kruťák a málem já vs. Kruťákova motka pozn. autora: Díky Kníže!!!) Následně jsem z gest celé skupiny vyčetl, že jedou dále směr cíl druhého dne a tak jsem se, aniž bych kohokoli vybil, s nimi rozloučil a jel najít parkovací místo. Chtěl jsem si totiž výše uvedené a jiné památky prohlédnout pořádně a né jako z vlaku… Jaké bylo mé překvapení, když jsem zaparkoval, vylezl z auta, dostrkal se k Braniborské bráně a vidím ty desperády jak zase odcházejí…
A jelikož mě přes ticho ranního Berlína neslyšeli, vyfotil jsem si je jako důkaz, a se zlým pohledem jsem se k nim otočil zády a vydal se za poznáním. A snídaní. 😀 Po vyfocení sebe u brány a přilehlých ambasád jsem se rozhodl pro stylovou snídani. 
Jen jsem se zaparkoval u stolečku, už jsem byl obklíčen místními vrabci. Ti gauneři mají štěstí, že jsem rozbitý a nemohl jsem je „nakopat“. 😀 😀 😀 I přes to jsem však svou snídani ubránil a schválně moc nedrobil! Posilněn jsem se vydal obhlédnou Spolkový sněm. Tam jsem zjistil, že ani pořádní němci neopravují ostřelované fasády, takže bylo vidět na tamních zdech, že si pamatují i neveselé časy. 
Nevím, jestli je to na přiložených fotkách dostatečně vidět, ale je to barák jako k… no prostě hodně velká stavba! Takže jsem se docela projel, abych ho vyfotil celý. Pak se ozval můj věčný soupeř – čas. Proto jsem zrušil další plány, nasoukal se do plechovky a vydal se na nudnou cestu do nudného Polska. 
Kluci si tu nudu zpříjemnili vodní vložkou. Teda né, že by si něco strkali do kalhot, ale jeli přívozem. Byl jsem sice spoluubytovacím referentem a pokladníkem v jedné osobě upozorněn, že nepojedeme až do Mielna ačkoliv je to v plánu značené jako cíl druhého dne. Jenže… Proč si tam nezajet, že. Balt jsem sice dobyl loni s Morrisem a jeho něžnou polovinou (a dodnes na to vzpomínám), ale když je člověk tak blízko je to téměř povinnost. Když jsem obdržel adresu ubytování, vydal jsem se tam. Nečekané, že 😀 Ubytování bylo super! Dalo by se až říci, že bylo opakem předchozí verze. Z rušného hostelu v centru Berlína jsme se ocitli na zahradě rodinného domu ve vesničce tvořené pouze řadou domů podél silnice asi devatenácté třídy. Abych z toho místa nedělal konec světa, dodám, že autobusová zastávka a pidipotraviny tam byly… Paní domácí s manželem byly báječní. Nebyly to poláci… Takže potom co jsme se ubytovali Šnek a Hanty (střídavě) opékali maso a klobásky k večeři. Trochu se povídalo, skoro nepilo a po setmění se šlo spát. Prostě poklidný dovolenkový večer.
Třetí den
Ranní start dle typového plánu. Ve smluvený čas všichni u strojů, rozloučení s majiteli, při kterém jsem se od paní domácí dozvěděl, že tam měla amíky, rusy, albánce a Bůh ví jaký bordel, ale jako zástupci České republiky jsme byly první. Pak už se ozval rachot motorů a všichni byly pryč. A já jsem odjel taky. Naše cesty se ovšem rozdělily záhy na jednom kruháči připomínajícím Šnekovi vjezd do pekla (díky jeho osvětlení). Tento den pro mě byl vlastně jen přesunový. Prostě jsem šoupnul Wendulu z bodu A do bodu B aniž bych po cestě viděl něco zajímavého (když teda vynechám všechny ty minisukně a tričíčka 😀 😀 😀 ) Ani zbytek expedice neměl v plánu žádné atrakce. Cílem tohoto dne bylo město Ketrzyn, které je nedaleko hlavního expedičního cíle – Vlčího doupěte. Za letu jsem obdržel od historicky prvního návštěvníka BB Expedice, pana Poupáka adresu ubytování, kde jsem se s ním také jako první kdo přijel, setkal. Motogrupa se totiž malinko zdržela na trase. Hantyho BMW si totiž řeklo dost nevybíravě o nové ložisko do předního kola. Celá skupina pod taktovkou vrchního mekánika Zeda si však s tímto problémem poradila s lehkostí sobě vlastní. Po jejich příjezdu do hotýlku, pivku, ubytování se, pivku a pivku jsme se rozhodli pro véču v nedalekém kebabu. Ani né tak proto, že bychom po té „berlínské černotě“ začali být multikulty, ale prostě jen proto, že byl blízko 😀 A tak se zase povídalo a povídalo až jsme z toho šli spát…
Čtvrtý den – dosažení expedičního cíle
Zase ráno, zase budík, zase … Kur*a to snad není ani dovolená… Ale notak – dělám si prd*l 😀 Když chce člověk něco vidět, něco zažít a něco procestovat tak nesmí být líná mrcha!!! Takže budíček, snídaně, ke strojům a hurá na Vlčí doupě! Od Ketrzyna je to fakt kousek takže cesta nám moc času nezabrala. Při příjezdu nás uvítalo parkovací komando s nataženou rukou. No jo, je to „turistická atrakce“ a za ty se hold platí napříč celým světem. Když jsme tedy prodělali „přistávací procedury“ a pořídili si památeční mince v automatu pod parkovištěm, nebránilo nám nic vyrazit prozkoumat ty slavné bunkry ze kterých se psala nemalá část moderních dějin. Je těžké představit si, jak to tam vypadalo tak říkajíc v plném provozu! Dneska je to v podstatě komplex různě popraskaných betonových stěn (řádně silných mimochodem…) v různém stádiu rozpadu. 
Jednak je to díky prodělanému bombardování a odpalu bunkrů, druhak protože přírodě je celkem jedno co člověk kde prováděl a v klidu si roste dál a dál a tak se postupně i ta betonová masa začíná ztrácet v lese. Zde se nám naše expediční návštěva stala dobrým a zkušeným průvodcem, čímž pozvedla prosté courání po lese na hodnotný zážitek hodný zápisu do příslovečné kroniky BB dějin. Děkujeme Poupáku!
Pokud byste se i Vy rozhodli pro návštěvu tohoto místa, důrazně doporučuji nastříkat se, ne… polít se repelentem proti komárům. Ne. Polít sebe, polít věci a pak polít sebe v těch věcech!!! Komárů je tam tolik, že to až snad není lidské… A jsou tak velcí, že to snad není ani normální. Nejspíš je to tím, že hodují na německých turistech. Jinak si to nedovedu vysvětlit. A mají zvláštní zálibu ve vozíčkářích, ty s*ině! Celou dobu šli hlavně po mě. Nebýt Šneka, který mě za pomoci listnaté větvě bránil, tak jsem asi propadl šílenství na zpáteční cestě k parkovišti. Naštěstí to tak daleko nedošlo nebo si toho na mně nikdo nevšiml a tak jsme si dali na parkovišti kávindu, popovídali a nakoupili suvenýry. Jako nejlepší se ukázala maketa německého ručního granátu (v malé i velké verzi). A jeden ten malý granát se stal významnou součástí budoucí historky 😀 , ale o tom později.
Když byla káva dopita, byl čas zvednout kotvy. Poupák nás na tomto místě bohužel musel opustit a vydat se vstříc realitě což byla škoda, ale jsou věci, které člověk prostě nepřepere. Náš další cíl byla Mazurská jezera. Opět se nejednalo o žádný pekelný přejezd a pro ty na něž nepršelo to byla i celkem příjemná projížďka 😀 😀 😀 Tu ukončil zvedací most nad plavebním kanálem. Po zaparkování strojů na blízkém hotelovém parkovišti jsme se vydali náhradní cestou přes jiný „nesilniční“ mostek na břeh jezera. Kumpáni skočili rovnou na zahrádku místní restauračky. Já, protože jsem celý den seděl, jsem se chtěl protáhnout a tak jsem se vydal prozkoumat okolí z mola. A stálo to za to. Viděl jsem konečně benzínku pro lodě 😀 Fakt! Foto jako důkaz!!! 😀
Docela mě zarazilo, že se vlastně vůbec neliší od normálních „suchozemských“… Když jsem se tomu přestal divit, vydal jsem se také směrem jídlo. Obídek dobrý, posezení hezké, obsluha rovněž… Těžko se odcházelo, těžko. Možná i díky tomu vlahému přesunu nám zase zvedly ten … hloupí hloupí most. A k tomu začalo celkem silně pršet. Takže po dvě stě metrech cca jsme zase skákali do knajpy. Život na cestách je skutečně náročný… Když přestalo ultrapršet a jen pršelo, zvedly jsme zase kotvy, přesunuli se ke strojům a následně na hotel. Jen Kníže a Králík se rozhodli užít si ještě trochu dobrodružství a tak se jeli podívat na ruské hranice. Rozhodně né nezajímavá akce! Večer se domluvili plány na další den a hybaj na kutě.
Pátý den
Pátého dne ráno se poprvé vyráželo na menší skupiny. Králík a Kníže našli patrně zálibu v hraniční turistice (ostatně proč ne!) a tak se vydali podívat ještě na hranice polsko x běloruské. Zed, Kruťák a Průser se vydali stejným směrem jako Šnek, Hanty a Bárty, jen jinou cestou. Já, ač samostatná jednotka, jsem se vydal stejnou cestou jako posledně jmenovaní. A kam jsme to jeli? Šnek si všiml, že máme po cestě Treblinku. 
To byl vyhlazovací tábor na jehož místě je dnes Muzemu války a mučednictví. Navzdory rozdílným trasám jsme se (mimo pohraničníky, kteří si to tam kvůli časové prodlevě prohlédli sami) sešli v Treblince v řádech několika desítek minut stejně. Konktrétně první na místě byla BMW skupina. Následoval jsem já a pak rebelové. Než však přijeli, provedl Hanty zápis do kroniky, všichni jsme si koupili vstupenku do muzea a nějaké suvenýry na památku této návštěvy. Poté jsme se vydali na onu prohlídku. Muzeum je to skromné a není se čemu divit. Dílem je tomu protože němci tento tábor odpálili ve snaze zahladit po sobě stopy a důkazy, dílem protože hrůzy, které se zde odehrály, není vhodné nijak názorně a obšírně popisovat… Celé expozici vévodí model tábora, tak jak byl „in natura“. Šílenost! 
Během prohlídky se objevilo komando rebelů takže jsme utovořili jednu větší skupinu, v níž jsme dokončili prohlídku muzea a následně i cestu k tamním pomníkům v „areálu“ tohoto tábora.
Bylo opět silným zážitkem pohybovat se v místech, která jsme viděli na modelu. Tento zážitek se ještě umocnil, když vám došlo, co jste zde mohli vidět…
Po prohlídce jsme se zase rozdělili na výše popsané jednotky a vydali se směr nocleh. Po cestě kluci koupili jídlo, já byl pověřen obstaráním uhlí a zbytek nakoupil co uznal za vhodné. Po příjezdu k objektu kde jsme bydleli (poprvé s cizími lidmi 😀 )a ubytování se, jali jsme se vytvořit večeři. Celá akce připomínala koncert symfonického orchestru! Vážně! Radost pohledět. Mezi mytím brambor se nakrájela zelenina, než se rozehřál gril byly brambory v troubě a zelenina na stole, než se upeklo maso, byly hotové brambory, než to stihlo vychladnout, zmizelo úplně všechno. Pak už jen pivo pivo pivo (nechte si vysvětlit osobně – nevím jak to dostatečně názorně popsat) a spát.
Šestý den
Ráno se zase vyráželo, ale protože nebylo kam chvátat, nebyl nejmenší důvod chvátat! První zmizelo BMW komando. Potom myslím pohraničníci. Já jsem se pakoval s rebely. Dnešní den byl opět jedním z těch ryze přesunových bez nějakých společných atrakcí či akcí. Já jsem si naplánoval prohlídku Krakowa, kterou jsem bohužel prosral. Po obědě, který jsem si dal s rebely, kteří mne potkaly na hranicích Krakowa, jsem musel výrazně upravit plány. 
Naštěstí jsem samostatná jednotka a tak jsem tím nikoho neomezil. Na místo ubytování jsem sice dojel poslední, ale co… Nesoutěžíme kdo kde bude první. (Naštěstí pro mě 😀 )
A i jídlo na mne zbylo tak co řešit! Nutno ještě podotknout, že mezi tím vším se pohraničníci zastavili v Osvětimi, kde zjistili podmínky návštěvy, časy a zajistli vstupenky pro celý zájezd. Ještě jednou díky kluci! Během večera venkovní teplota podezřele klesla a tak jsem se rozhodl využít kamínka v chatě a své zkušenosti se zakládáním požárů. Navíc jsem spal ve stejné místnosti tak jsem si říkal, že bude hezké pozorovat plápolající plamínky a usínat při praskání hořícího dřeva (v těch kamnech samozřejmě! 😀 ). Oheň vzplál hned, teplo se udělalo během chvíle a když se všichni odebrali na kutě, přihodil jsem ještě polínko a užíval si toho plápolání plamenů a praskání v kamnech. Asi tak vteřinu, možná vteřinu a půl protože jsem vytuhl „na Šneka“, čili okamžitě po ulehnutí 😀 😀 😀
Sedmý den – Osvětim
Ráno, vědom si toho, že jsem nejslabším článkem řetězu, jsem nelenil, sbalil si věci, nechal se vystrčit z chaty a během snídaně jsem odjel. Nechtěl jsem se stát brzdou provozu. Jakou jsem měl radost, když se mé tušení potvrdilo.
Do Osvětimi jsem přes brzký start přijel první, ale asi tak o pět minut. Takže jsme zaparkovali v části Birkenau – Auschwitz a vydali se na prohlídku. Rozepisovat se podrobně o tom co se nám při vstupu přihodilo se mi úplně nechce, ale ochudit vás o to také nehodlám. Inu stručně. Jak pravil Šnek – je nesporným historickým faktem, že většina lidí měla problém dostat se odsud. Jen my jsme měli problém dostat se dovnitř. Proč? Protože bezpečnostní rámy u vchodu. Naše polština a ani angličtina (němčinu jsem raději nezkoušel 😀 ) nebyla natolik dobrá abychom si mysleli, že ochrance vysvětlíme, že ty nože co považují z nepochopitelných 😀 důvodů za zbraně nejsou nic víc než součást osobního jídelního setu. No, ti kteří pronesly si ušetřili cestu k autu a zpět s těmi co nepronesly 😀 A vzpomínáte si jak jsem psal o tom německém handgranátu jako přívěsku, který si koupil Kníže ve Vlčím doupěti? Tak ten jim vadil víc jak všechny ty nože… 😀 😀 😀 Takže ho Kníže bez pardónu musel z vesty sundat. Pak už následovala vlastní prohlídka. 
Upřímně, nevím jak zde vtipným a čtivým způsobem popisovat návštěvu koncentračního tábora. 
Proto se na mne prosím nezlobte, ale tuto část přeskočím s příslibem, že kdokoliv se nás zeptá jaké to tam bylo, dostane odpověď podstatně obsáhlejší než v tomto článku.
Po prohlídce části Auschwitz jsme se přesunuli do části Březinka. Tato část je mnohem větší co do rozlohy než Auschwitz. Podstatně větší!!! Vlastně co se týče ujité vzdálenosti, lze to považovat za nejdelší pěší výlet celé expedice. Problém s popisem místa je však stejný jako s první částí. Jen napíšu, že jsme zde potkali myslím Ernýho nebo jak se ten pán jmenoval. Byl to čechoslovák, který v roce 1968 tušil co se bude dít a prchl do Vídně a následně do Ameriky, kde dodnes žije. Zvláštní setkání na ještě zvláštnějším místě když nad tím tak uvažuji… Prohodili jsme spolu pár vět (po dlouhé době jsem viděl člověka, který je rád, že si může popovídat rodnou řečí) a šli každý po svém. Nejpoctivější turisté byly pohraničníci… Ti prošli skutečně celou Březinku a já smekám před jejich výkonem! 
Když jsme se sešli na parkovišti padla dohoda – sjedeme na první pumpu, dáme pití a naplánujeme trasu do cíle. Do cíle na který jsem se těšil víc než na všechny místa expedice. Tedy skoro na všechny ať jsem objektivní. No ano, dnes končíme u Simoníků v Goralském dvoře Haligovce!!! Vzdálenost tam nebyla nikterak závratná, takže se jelo na pohodu. BMW komando nastavilo navigace a zmizelo. Já jsem nastavil navigaci a vyjel také. Rebelující část expedice zůstala sedět nad mapou a z krátkého přesunu na místo ubytování si vytvořila důstojný polet Tatrami!
Do Goralského dvora jsme tedy přijeli v pořadí, v jakém jsme odjeli z pumpy. Víte jak se říká, že když se někam těšíte tak to za moc stát nebude? Hov*o! Tady to neplatí 😀 Hned jak jsem viděl Laca – pana Simoníka – rozsvítil se mi den. Byl jsem zde po sedmi letech (poprvé od bouračky) a on si mě pamatoval a dokonce, nechci se přeceňovat, bych řekl, že mě snad i rád viděl. Já jeho tedy rozhodně! Bohužel jako majitel objektu kam se řítil autobus holandských turistů měl dosti na pilno takže jsme si moc nepopovídali a já se zaparkoval ke stolu, kde kotvilo BMW komando. A pak přišel Karel! 😀 😀 😀 
Z expedic Dukla a Zakopané víte o koho jde, kdo ne tak si doplní vzdělání a pak bude pokračovat dál! Karel svým úsměvem a blonďatými vlasy rozzářil potemnělé prostředí a už bylo úplně dobře. Povídalo se, jedlo se, pilo se, ale bohužel jen s mírou. Klukům to po té cestě a i s ohledem na počasí nějak „netáhlo“ a já jsem od jisté doby téměř abstinent. Jen Bárty hlásil, že se zboří. A jak řekl tak se stalo 😀 A jak všichni víme – u stolu se nespí!!! Takže i na fixy došlo 😀 😀 😀 Jinak to byla první návštěva, kdy jsme tam vlastně neudělali žádnou ostudu. Fakt. Vůbec nic! Ani druhý den! Možná proto, že nás opustil Králík, který jako Poupák pár dní před ním musel odjet vstříc povinnostem.
Devátý den – Pastviny
Ráno raníčko pana vstala… Co to melu – básničky si čtěte jinde 😀 Navíc mezi námi žádná taková nebyla 😀 Takže pokud by jste chtěli poezii tak ráno raníčko banda motorkářů vstala a nažrat se vydala 😀 No, nejde mi to… Tak radši zase normálně. Vydali jsme se nasnídat, vyrovnat účet a se smutkem v očích (tedy já určitě) jsme se vydali na cestu do Čech. Letos se vše povedlo tak jak bývalo dříve zvykem a expedici jsme mohli zakončit na našem oblíbeném srazu Pastviny. BMW komando se vydalo z Haligovců jedním směrem, oddíl rebelujících druhým. Já se vydal za rebely, protože jeli směr pumpa v první vesnici, kde byl Zed tak hodný a natankoval mi a Průser byl tak hodný a zaplatil to. Bohužel mojí kartou… 😀 😀 😀 No, pak už jsem se vydal směr Pastviny sám. Podmínky byly báječné – provoz téměř nulový, teplota 23 stupňů a v rádiu pohádka o tom jak nějaký týpek při pastvě krav potkával skřítky a víly .. a prostě super rádio na cestu 😀 😀 :D. Zato vně auta to stálo za prd. Pršelo a teplo taky nebylo. Dlouho jsem nejel když jsem byl předjet rebelujícími motorkáři a při pohledu na ně jsem si říkal, že jim ty motorky i v takovém počasí stejně závidím. Pak jsem pro změnu jel docela dlouho než jsem si všiml jejich motorek na pumpě u silnice. Nevím, co mě osvítilo, ale místo zamávání a pokračování v cestě jsem se rozhodl zastavit a dát s nima řeč. Ještě, že tak – cesta do Žiliny tudy díky opravám nebo stavbě nebo co nevedla a objízdnou trasu jsme nechali šest km za zády. BMW komando napsalo, že je to v řiti a ať tam vůbec nejezdíme a vydalo se směr Trenčín a Starý Hrozenkov. My jsme se vrátili těch šest km a objeli to krásnou zmoklou krajinou a za Žilinou se napojili na trasu Makov, Rožnov pod Radhoštěm, Mohelnice a srázek. Díky několika okolnostem, které zde rozvádět nebudu a probíhajícímu závodu ve sprintu na Pastvinách jsme se sjeli 300m před kempem u cedule zákaz vjezdu. Když po ukončení soutěže cestu zase pořadatelé zprůjezdnily, dojeli jsme do kempu společně. Na místě už na nás čekal Moris a zanedlouho se ukázala i Líza a Pepíček a Kulich a Vidlák a všichni ti místní křupani vůbec 😀 😀 😀 😀 Díky né úplně ideálnímu počasí sem nepřijelo moc lidí ani na sobotu takže si bylo kam sednout, ale nakonec to dopadlo jako u Laca – netáhlo nám a zima nás vyhnala do chatek hned jak „píply digitálky“. Teda asi půl hodiny později protože jsme s Morisem čekali u stolu jak trubky na Zeda a Kruťáka, kteří nešli pro pivo jak jsme si mysleli, ale do chaty…
A to je tády dády dááá milí přátelé v podstatě konec letošní expedice. Šnekovci zmizeli jako tradičně brzo ráno takže jsme je ani neviděli, já jel ještě po návštěvách dobrých a hodných lidí, takže jsem odjel sám úplně jiným směrem a tím pádem ani nevím jak zbytek expedice. Podstatné je, že se všichni vrátili, vrátili zdravý a snad spokojení. Já tedy rozhodně!
Co říci závěrem? Máme dvě nové společenské hry – Vybíjenou a Foresta 😀 Vybíjená je jasná, to chápe každý. A Forest? To jsou takové ty přeblebty, nesmysly a zamotané myšlenky vyřčené nahlas. Příkladmo – Nejhorší je když „chč*je a do toho silně prší 😀 😀 😀 Autor: Průser. Dal bych si červené s vínem 😀 😀 😀 Autor: Průser 😀 😀 😀 😀 Karel míchal Zedovi houbu útočnou (3 dcl vína a 2 dcl koly) zatímco on chtěl obrannou (2 dcl vína a 3 dcl koly). Takže Zed sebral odvahu a chtěl být drsný a to je ideální prostor pro Forestoviny 😀 Mohutně se nadechl, zle podíval a říká:“Holčičko, teď mě dobře poslouchej! Chci dva litry vína a tři litry koly…“ 😀 😀 😀 😀 Jo a hned v úvodní části expedice jsme rozluštili, respektive Králik přišel na to proč jsou němci na silnicích tak spořádaní a klidní. Cit.: „ Oni totiž nevědí, že na silnicich zuří válka.“ 😀 😀 😀 😀
A to už je skutečně vše co jsem udržel v hlavě. Jistě toho bylo víc neb sousta věcí se odehrála při přejezdech u kterých jsem samosebou nebyl. I tak se ovšem domnívám, že z tohoto reportu si uděláte obrázek o tom, že jsme banda ko*otů co se umí bavit, opět jsme se měli báječně a užili srandy kopec! Takže Jelen <|> 😀 😀 😀 😀 😀
Kaprál