Videa z expedice
Pro ty, kteří neradi čtou – video zde
Pro ty, kteří chtějí šetřit data a neradi čtou – video zde (kvalita je ovšem max tablet 😥 )
Fotky z expedice
Pro ty, kteří neradi čtou, šetří data a video se jim zdálo moc rychlé – fotky zde
Před odjezdem
Letos jsem se konečně dočkal. Konečně Rusko. Jelikož pravděpodobně není vhodnějšího místa, scházíme se u Hantyho doma. Letos se tam na „schůzi“ plánovala trasa cesty do Ruska a zpět.
Vše bylo vlastně od začátku problém. Všichni měli ověřené informace o tom, že do Ruska se jezdí jen a pouze přes Ukrajinu nebo pak Lotyšsko. Všichni také věděli, že v Rusku je Moskva. Tam je rudé náměstí a V. I. Lenin a to chceme vidět. Pak je taky v Rusku Petrohrad a tam je křižník Aurora. A to chceme vidět. Jo pak je taky Rusko v pobaltí a tam je ponorková základna a to chceme vidět. Jo a je možnost potkat se s Nočníma vlkama a to taky chceme. A co víc? Nic, to stačí…
Takže debata byla plodná a dlouhá protože já jsem sice neměl ověřené informace o tom, kudy se jezdí do Ruska a co všechno resp., že všechno je problém, ale věděl jsem, že silnic tam vede rozhodně víc, než bylo řečeno. Taky jsem věděl, že po trase je možnost vidět toho sakra mnohem více než jen ty uvedené turistické atrakce, u kterých se vyfotí každý ko*ot co dá 4 litry za letenku a udělá si tam pěkný víkend. To není něco s čím bych byl ochotný se smířit! Takže jsme po domluvě dospěli k vzájemné shodě a uznali jsme, že vynechat Bělorusko by byla hloupost, že jeden den v Moskvě a Petrohradu je prostě nechutně málo a po cestě zpět přes pobaltí je toho k vidění opravdu mnohem více než hotelové pokoje. Když už jsme měli plán cesty, dohodl se také datum. Kvůli plánovanému mistroství světa v honění kožené koule ve spodním prádle (fotbal nebo co…) jsme termín stanovili na 18. května – 3. června 2018.
Poté následovalo pro většinu z nás „duté“ období, ve kterém udělal mamutí kus práce Šnek. Vybral od nás pasy, běhal s nimi do agentury zařizující nám víza do Ruska a Běloruska, vytiskl a připravil PRO KAŽDÉHO Z NÁS celní prohlášení na VŠECHNY PŘECHODY, kde je budeme potřebovat. Za toto obrovský dík, Šneku! Dobrá práce!!! Když byly papíry vyřízené, motorky i auto naložené, nezbylo než vyjet!
Přejezd na seřadiště
Stejně jako při loňské expedici Wolfschanze 2017 jsme se dohodli, že nemá cenu se kvůli rozdílným časům odjezdu scházet v Praze či jejím okolí a opět se potkáme až na předem domluveném seřadišti, které je rovněž místem prvního přespání. A stejně jako loni se většina lidí sjela kdesi za Prahou a vyrazili společně přesně tak, jak jsme se nedohodli. 
Já, držíc se toho, na čem jsme se domluvili, jsem si dovolenou užíval od chvíle, kdy jsem se rozjel! Jako první zastávku jsem si vybral jedno město, kde jsem navštívil jednu moc milou osobu. Velmi dobře jsme si zase po dlouhé době, co jsme se neviděli, popovídali. Po této příjemné akci jsem se vydal směrem Wroclaw. Ačkoliv mám kluky z party docela rád, nechtělo se mi s nimi sedět od tří a koukat na sebe. Proto jsem si našel ve Wroclawi první zajímavý point pro svou zážitkovou dovolenou. Tímto místem byl mrakodrap Sky Tower. Dočetl jsem se, že ve 120. patře je vyhlídka a bla bla bla a bla bla bla a je lepší si rezervovat termín, aby náhodou nebylo plno. No, Poláky nemám rád a domlouvat cokoliv se mi vážně nechtělo, takže jsem to riskl a vydal se tam bez objednání. Byla to kravina! Nedělejte to! Zavolejte tam, anglická domluva není problém. Mě bylo řečeno, že první volný termín je v osm večer takže jsem Sky Tower viděl celý z venku a uvnitř jen v přízemí. Aby však tento první neúspěch nebyl tak tristní, provedl jsem nákup „pohonných hmot“ na večer. A abych to někde nerozbil, vydal jsem se (už) rovnou na seřadiště. Tady již hořel oheň, začínalo se péct maso, … no prostě přijel jsem přesně akorát. 
1. den expedice Wroclav, PL x Brest, BY
Ráno, protože jsem nechtěl být brzda výletu, jsem vypadl ze seřadiště jako první. Dohoda jasná – potkáme se před hranicí, v nejhorším na hranici s Běloruskem. Jak řekli, tak udělali. Akorát ještě před příjezdem na hranice jsem udělal malý nákup potravin a „pohonných hmot“ na večer.
Před hranicí byla né úplně malá pumpa kde jsem se rozhodl počkat na motorky. Při čekání jsem si ovšem uvědomil, že vlastně budeme přecházet hranici a bezcelní limit na hlavu je půl litru alkoholu a kartáč cigaret. Takže jsem začal trochu panikařit a každý kdo neměl žádný chlast u sebe, nafasoval ode mě. Takže když jsme všichni opět splňovali celní podmínky, vydali jsme se na hranici. Hned první zbytečná estráda na sebe nenechala čekat. Pravdou je, že několik aut před námi bylo. Pravdou je, že počkat nám nevadilo a počítali jsme s tím. Jen Šnek měl jiný názor. Šel vyjednat s celníkem propustku dopředu. Ano, nezapomněl na mě. Vysvětlil mu, že jsem krypl a že jedu autem a jestli teda taky můžu předjet s nimi. Prý to není problém. Ok, Šnek se vrátil, přišel nám tu novinu sdělit a tak jsme všichni vyrazili. Kohopak myslíte, že vyhodili na konec fronty? Na koho ječel celník, že předjíždí a ať si to odcouvá zpět? No jasně. Na auto. Takže show už před první závorou našeho výletu. Nejhorší na tom je, že ten uječený ocas (né ten náš, celník!) zvedl závoru a projeli jsme tam v klidu uplně všichni včetně těch co kluci předjeli a já se plynule zase zařadil za kluky. No, ale celník už byl nas*aný a tak si nás „dali“. Přijela paní s pejskem, co nám očuchal uplně všechno, prolezli nám kufry a po malé čekačce nás poslali Bělorusům. Jak poláky nemám rád tak jsme potkali chlápka na mašině (nepamatuju si co to bylo za chopér ) a docela jsme s ním pokecali a ještě nám dobře poradil. Papíry jsme sice díky Šnekovi měli, ale nikdo nevěděl, že musí být 2x takže Šnek mazal shánět kopírku a nakonec si to všechno sedlo a dobře dopadlo. A největší zážitek dne? Když jsme z běloruské pasové kontroly přejeli na běloruskou celní kontrolu, stali jsme se svědky „záchytu“. Nějaké báby pašovali MÝDLO!!! a celníci je vyhmátli. Řev, pláč, prosby, zákaz jízdy a botička. Drsně husto kruto megamoc přísná botička!
Jelikož průjezd přes hranice trval něco kolem 4 hodin, byla už docela tma. První skupina – dříve propuštění – jeli zajistit smluvené ubytování. My zbylí jsme vyjeli nějakou chvíli po nich. Po malém orientačním boji a telefonu se skupinou 1 jsme ubytování našli, zaparkovali, … Dobrou noc
2. den expedice Brest x Minsk, BY
Hlavní cíl dnešního dne byla pevnost Brest. A protože to bylo kousek, jeli jsme od startu v jedné skupině. Díky několika navigacím a předpřipravné trase jsme projezdili všechny vedlejší a super vedlejší silnice než „nám“ ten krám ukázal kudy sakra na hlavní. Druhá zrada byly stavební práce na silnici. To ovšem vyřešil Šnek rychlím dotazem a chlapíci ze stavby nás navedli správným směrem. Když jsme konečně dojeli na parkoviště pevnosti, zjistili jsme, že větší místo široko daleko není (a stejně byl problém se trefit ). Nedělám si srandu. Do téhle pevnosti jsem se chtěl podívat já a docela jsem za to bojoval! Viděl jsem o ní totiž reportáž v Objektivu. Ale naživo to vypadalo úplně jinak! Bylo to fakt obrovské! A význam tohoto místa podtrhoval fakt, že zde vojáci drží čestnou stráž a dokonce jsme viděli i střídání této stráže (viz fotky, podle kterých ale stejně nepoznáte velikost tohoto místa). Když jsme si prošli hlavní část, udělali nějaká ta památeční fota a koupili první suvenýry, vrátili jsme se ke strojům. Enduro team a team „bez dálnic“ se vydali svými trasami, BMW team mi pomohl zařídit elektronické mýto (protože bez něj se do Minsku prostě autem nedostaneš) a následně jsme si jeli i my každý po svém. Já to tedy fíknul na dálnici, když už to platím tak ať se práší za kočárem!
Díky extrémně rovným dálnicím a potřebě nedělat přestávky jsem dojel do Minsku první. Hotel vypadl zvenku docela dobře, uvnitř o trochu lépe. Ubytoval jsem se, připíchl na wifi a čekal kdy se kdo ohlásí, že je dole u vchodu.
Nakonec přijeli teamy Enduro a BMW. Kluci bez dálnic si to dávali na pohodu. No a protože já jsem měl v plánu jednu místní atrakci, začal jsem řešit jak se tam dostat a jestli někdo půjde/pojede se mnou. Nakonec se chopil iniciativy Hanty a ještě rozhodl, že půjdeme pěšky. Bylo to něco přes 3 km takže pro mě pohoda pokud budou krátké přestávky, pro chodící to muselo být spíš trapné. Kdyby náhodou ještě v dohledné době přijeli kluci „bez dálnic“, nechali jsme jim instrukce na recepci. Následně jsme se vydali směr KFC. Trapné? Nikoliv! Protože v Minsku je jedno z nejbizarnějších KFC asi na celém světě – ano, je v pomníku či památníku či jak tu plastiku nazvat!
Cesta zpět byla taky masakr. Bylo rozhodnuto, že pěšky už fakt ne takže začal lov na taxíky. No jasně, nejvíc rozhrkaná herka s takovým šmudlou vyšla na mě, Šneka a Hantyho. A šmudla byl docela vykulený, když dostal pojeb, že stojí moc u chodníku a já se tam nevejdu. Popojel a než se stihl srovnat tak čuměl zase. J Já jsem udělal hop a byl jsem v autě, Šnek udělal hop a narval mu vozík do kufru a pak s Hantym udělali hop a byly jsme všichni v autě. Večer už se pak nic o čem bych chtěl psát, nestalo (jako třeba hysterický záchvat kvůli nefunkční wifi nebo debilní servírka a složitá objednávka jídla, které snědl ten, pro kterého vlastně vůbec nebylo…).
3. den expedice Minsk, By x Podvorie, Rus
Ráno jsme vstávali velmi brzo, protože nás čekal dlouhý den. Před šestou hodinou ranní byly kluci u motorek a já už komplet naložený v autě. Dvakrát jsem se ujistil, že mám správnou adresu, na které se potkám se skupinou BMW a vrátíme krabičku od el. mýta (Šnek jí bral na svůj pas – prý to nevadí). Takže když jsem se ujistil potřetí, že mám vážně správnou adresu, vydal jsem se na trať. Počasí super, nálada dobrá, cesta utíkala. Najednou pípá telefon. SMSka? Vždyť všichni doma vědí, že jsem pryč, tak co je? Jo to píše Šnek. Co chce? Jo, navigáček roztočil šipku nějak na divoko a oni jedou někam do … No teda jeli na hranice, ale jinou cestou než jsme si třikrát odsouhlasili. No co. Jsem zvyklí být sám a řešit si své problémy. Našel jsem město, kde se ty blbý krabičky vracejí, projel jsem ho, našel jsem policajta s aktovkou stojícího na kraji silnice (evidentně čekal, až ho někdo vezme na stanici), kterého jsem se svou plynulou, dva měsíce studovanou ruštinou zeptal, kde se tu vrací tyhle krabičky. Zrada byla jasná. Je to na parkovišti co jsem míjel dvakrát, ale až úplně vzadu a cedule tam sice je, ale je jen malá a přímo na té budově. /Spasíba balšoj. Dasvidáňa/ a už jsem tam mazal.
Chvilku po mě přišla i paní co tam pracuje a vysvětlila mi, že otvírají až za 45 minut. Super, dám si snídani v autě. Za dvacet minut přijel kamion, frajer tam naběhl, odevzdal krabičku a já se vážně na*ral. Šel jsem tam, ale paní už mávala ať jdu a pak z ničeho nic zrada 2. Chvíli ťuká do počítače a pak prý, že problém. Nesedí číslo pasu. Tak jí opět bravurní dvouměsíční ruštinou vysvětluju, že to je číslo pasu kamaráda a ten jede na motorce jinou cestou (protože je to … ), ale ten pán co nám tu krabičku vydával, říkal, že nevadí, když je to jiný pas, že to není problém. No, paní mi to věřila, ale stejně mě poslala do *iti, že to problém je a tak jsem si pořídil další suvenýr. Po takto krásně stráveném čase na parkovišti jsem se vydal k hranicím s Lotyšskem (jako občanům třetího státu nám ministerstvo zahraničních věcí nedoporučovalo kvůli problémům s administrativou překračovat hranice v rámci Ruské federace).
Kousek před hranicemi potkávám enduráky na takové malé pumpě. Super – už jsem taky potřeboval tankovat a tak proč si to neudělat jednoduché, že. Mezi tím než jsme nakrmili konzervu, se ukázal i zbytek kluků a tak na hranice přijíždíme společně. No, krásně pro*ebané tři hodiny a jsme zpět v EU. Pak něco přes hodinu šotolinové cesty první třídy co je přivaděč na hranice s Ruskem. Masakr! Masakr! Masakr! Vážně sakra hodně moc se mi ulevilo, když jsem uviděl ceduli RKP Terehova Moskva RUS. A téměř stejně se mi ulevilo, když jsem viděl v zrcátku zase enduráky. Zapadli jsme na parkoviště a čekali na zbytek. Na hranice jsme se vrhli opět společně. A bylo to krásných sedm hodin na jednom místě. Vskutku zábava sledovat to ze sedačky. Jak nám paní v budce pořád dává nové a nové papíry, když jí je vrátíme tak se hodinu, dvě nic neděje a pak přijdou zase s novým papírem… Nejlepší místo na trénink „vnitřního klidu“ Takže když už někteří dostali uctivé svolení pokračovat do země přistoupili jsme k plánu „hranice po skupinách“ a vyslali jsme první skupinu směr Podvorie zajistit ubytování. A vyplatilo se! Moje grupa přijela poslední asi v půl jedné v noci tmou tak černou jak imigrační vlna.
4. den Podvorie x Moskva, RUS
Tento den byl jedním z těch nudných. Pro mě tedy určitě. Ráno bylo sice trochu vzrůšo, když nám řekl Šnek, že Hanty zvrací a je kompletně mrtvý, protože mu je neskutečně blbě. Jelikož nikdo z nás nestudoval medicínu tak jsme byli na místě zbyteční. Vyjeli jsme proto na trať. Tou byla dálnice Riga x Moskva. Rovně, rovně, rovně. Aaa, už budu mít ujeto 100 km tak začnu koukat po pumpě. Vidím, stavím. Co nevidět přijedou kluci „bez dálnic“. Chvíli kecáme a já vyjíždím jako první. A zase jedu, jedu a jedu a po stovce vidím další pumpu, zastavím a za chvíli zase kluci. Zase kecáme a najednou se ukázal Šnek a ráno mrtvý zvracející Hanty co najednou v klidu pije kávičku, kouří cigárka a oplývá humorem. Inu, asi dobré drogy… No a tak zase vyjedu první a zase jedu a jedu. Tak to ještě několikrát zopakujeme, až se všichni potkáme na parkovišti před Moskvou. Původní plán byl udělat fotku u cedule Moskva, ale to jde na pětiproudé dálnici docela blbě takže plynule jedeme dál, když se dostaneme do pověstné moskevské zácpy. Tady mi kluci zamávají a zmizí mezi auty. No a já? Skvěle proje*ané asi tři hodiny na jižním okruhu. Nikdo ani písmenem nekecá, když vám bude říkat, že je to tam jedno velké sku*vené parkoviště! No a pak samozřejmě drobná estráda než jsem trefil vjezd do hotelu, ale nakonec jsem to zvládl. Pokud pojedete, poletíte, půjdete nebo poplujete do Moskvy tak důrazně doporučuji hotel MosUz. Nelekejte se názvu – Moskevsko Uzbecké kulturní centrum. Ten hotel je velmi luxusní, personál včetně uklízeček milí a milionový a ochranka (všudypřítomná) plní svou práci na 100%. Největší zajímavost dnešního dne byla tradiční uzbecká véča. Ryby, brambory, maso, zelenina, … Pecka! Tak dobrá jídla jsem dlouho neměl. No a k tomu samozřejmě „bakal krásného vína“ (dvojka červeného ) a VODKU. Hodně vodky na můj vkus
5. den Moksva, RUS – Rudé náměstí a Noční vlci
Ráno jsme se tak nějak zformovali u snídaně, jak jsme tam postupně přicházeli a odcházeli a zase se vraceli. Čas odchodu na místa, o kterých jsem snil dlouhých 33 let, byl stanoven a tak jsem si mazal na pokoj spakovat cestovní batůžek a chvíli před stanoveným časem už jsem se mrcasil na místě srazu. No nemohl jsem se dočkat! Věděl jsem, co mě čeká a těšil jsem se na to jak na první soulož! No, možná i malilinko víc. Když přišel i zbytek bandy, nastavil se navigáček a mohli jsme vyrazit směr metro. Moskevské metro bylo jedno velké překvapení. Jízdenka nebyl žádný stupidní papír, na který se v mašince dál natiskne datum a čas, ale pěkná kartička s čipem. Platit se dala cash, ale i kartou. Platební kartou!!! Kam se hrabeme! O kousek dál bezpečnostní rámy a za nimi týpek s rentgenem. Kdo měl batůžek a vypadal blbě, musel ho předat ke kontrole. Divím se, že si nevybrali i mě. Za týpkem policista jako pojistka kdyby se někdo „cukal“. O kousek za nimi vchod do metra – položíš kartičku na obrázek a skleněná vrátka se otevřou a vše bliká zeleně. Hezké. Ovšem bezbariérovost většiny stanic je zatím na úrovni 0. Prostě schody a čus. Ale i v této oblasti se dělají pokroky a stanice upravují. Nicméně na ‚Ražňanském prospektu‘ mě museli kluci čapnout a snést. Nástupiště čisté a opět střežené policií. Fakt, nebylo tam snad ani zrnko prachu. Najednou rachot a přiřítil se vlak. Než se ovšem přiřítil, Šnek vyzjistil, kde máme vystoupit, abychom na Rudé náměstí přišli pěšky a nevystoupili někde uprostřed něj. No takže nastupujeme, vystupujeme, hledáme východ z metra a já už vibruju jak šidítko na baterky jak se těším! Jeden přechod, kopeček a najednou to tu je – chrám Vasila Blaženého. Bože ten kostel i v reálu vypadá, jako kdyby byl postavený z marcipánu. Mám chuť jít si kousnout do zdi. Ty bláho, my jsme to fakt dokázali! My jsme tu!!! Snažím se nenechat to na sobě znát, ale jsem v sedmém nebi, jak se říká. A to je teprve začátek! Takže první společné fotky, první individuální fotky a pojďme dál. Vyjdeme na kopec a tam se před námi otevře třetina Rudého náměstí. Proč třetina? Za pár dní tu budou Slavnosti slovanské písemnosti a kultury. Obrovská akce, obrovské podium co mi ovšem na pozadí všeho okolo vůbec velké nepřijde. Můj malý nabouraný mozek to prostě vůbec nepobral. Na podiu co mi nepřišlo tak velké bylo snad tři sta lidí, pohoda prostě. Když se otočím na druhou stranu tak mi dojde, že jdu podél GUMu. Největší obchoďák v Rusku. Neuvěřitelně dlouhá a velká budova. Škoda, že z časových důvodů jsme tam nešli. Zase otočím hlavu a jsme v půlce náměstí. Koukám, co to je na druhé straně a bum! Mauzoleum! Já uvidím Leninaaaa… To je takový masakr! Prostě seznam nesplnitelných přání, na kterém najednou odškrtávám jednu položku za druhou! Neuvěřitelné! Takže trochu fotíme, hodně chodíme a já mám určitě otevřenou pusu a vypadám jako absolutní retard, protože jsem tak mimo, že občas zapomínám i dýchat! No, ale pokračujeme. Přešli jsme náměstí, zařadili se do fronty na prohlídku Lenina a pak to zase přišlo. Naše nože. Věčný problém. Nevím proč je všem divné, že máme nože a nožíky a nosíme to sebou. To nejsou zbraně! My s tím jíme, opravujeme, odkládáme je do Kruťáka, ale určitě to nepoužíváme jako zbraně. No chlápek na bráně opět pochopení neměl, takže jsme všechno železo nandali ke mně do batohu a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna šla na prohlídku a druhá střežila a pak se to prohodí. A zase škrtám položky na seznamu nesplnitelných přání! Jdu podél kremelské zdi a čtu si náhrobky významných osobností ruských dějin, koukám na bustu Pepíka Stalinů a konečně také nacházím místo kde je uložen popel Sergeje Pavloviče Koroljova. Kdo neví tak to je člověk co dostal Rusy do vesmíru a vyhrával jim vesmírné závody a kdyby jim neumřel při zdánlivě banální operaci tak by i na měsíci byly první… Jelikož mám rakety a vesmír rád, MUSÍM se tu prostě vyfotit a pak o tom všem vykládat! (Nevěda, že druhý den půjdeme do muzea kosmonautiky) No a jak postupujeme dál tak mě kluci zase pomohli ze schodů a když jsem kousek od vchodu do mauzolea tak mi paní policistka co tam hlídá, začne vysvětlovat, že s vozíčkem se dovnitř nesmí. Kluci kontrují, že mě po schodech nosí, ale paní trvá na tom, že vozík dovnitř prostě nepojede a já se tam dostanu, jen když mě ponesou v rukou nebo na zádech. No tak na to vám madam z vysoka … A madam řekla: “Da.“ Odhákla řetěz a už jsem seděl na výstupu. Nebudu lhát – málem jsem se rozbrečel jak malé dítě. Ty jo tak já ujedu takových kilometrů, projdu si všelijaké lapálie a před hlavním cílem mě stopnou? No to snad ne! To nemůže být pravda. Naštěstí nebyla. Přiběhla druhá paní policistka a po chvíli debatování mě zase vrátila na vstupní linku, kluci mě čapli a už jsme utíkali, než si to zase rozmyslí. Takže ano! Viděl jsem, jak tam Vladimír Iljič spokojeně odpočívá. Dohady jestli je to „plasťák“ nebo originál mne nechávají chladným! Prostě jsem tam byl, viděl jsem ho a hotovo! A od této chvíle není nikdo víc!!! Než si tento milník našich životů prošla i druhá skupina, koukali jsme jak nacvičují zpěváci na ty slovanské slavnosti. Monstrózní, dech beroucí, … Nevím jak vyjádřit jak obrovské a impozantní to bylo takže… Bylo to prostě nepopsatelné! Na konci náměstí odbočujeme do malé uličky, kde si nakoupíme suvenýry a dárky a všelijaké kraviny pro sebe i naše blízké. Po nákupu pokračujeme dál. Pod náměstím je další náměstí. Taky obrovské. V téhle zemi je prostě vše obrovské! Ale co to tam nevidím. Dva policisté v maskáčích a automaty (né na kafe – samopaly!). Vytahuju z báglu nášivky a jdu to risknout. Zdrástvujtě. Já bych se s vámi chtěl vyfotit. Já jsem taky sloužil u nás v Praze v Čechách. A toto je dárek. Chlápci nasadili úsměv a prý v pohodě, nět probljem, jdeme se fotit. No místo soukromé machrovací fotky mi Bárty zařídil pěknou skupinovku. Ale co, nejsem kurva – rozdělím se Co jsem, ale ani v nejmenším nečekal bylo, že ten starší chlapík se na mě tak nějak otcovsky podíval a strhl si z ruky svojí nášivku a dal mi jí jako padarok. Ty krááááso to je mazec! Já mám doma originál ruskou nášivku a ještě k tomu nošenou, žádná tretka z výstrojáku! Nechci to nějak rozebírat, ale určitě jsem si malililililinko cvrknul do textilu radostí! No, a jelikož to z článku není zcela patrné, že to vše zabralo půl dne, šli jsme si dát oběd. Viděli jste Pulp Fiction – historky z podsvětí? A co BigMac? BigMac je BigMac, ale říkají Le BigMac. No a v Rusku neříkají Le BigMac, říkají také jen BigMac, ale tak nějak divně to píšou – viz foto Po vydatném obědě jsme se za asistence navigáčka vydali hledat nějaký armík ve starém městě a tam jsme si chtěli koupit nášivky. Povedlo se a ještě jsme se po cestě vyfotili s kosmonautem, Mickey Mousem, pohladili jsme si ruského medvěda a vyfotili se s bandou dalších úchyláků v kostýmech. P*delní záležitost! Fakt jsem se bavil. Ovšem čas se opět posunul, museli jsme zpět na hotel. Večer nás totiž čeká další životní událost! Na sedmičku přijel pro kluky vlk a doprovodil je vyjížďkou do „doupěte“. Já jsem mezitím skočil do auta a jel přímo tam, tedy do Sextonu – základna Nočních vlků Rusko, protože v moskevském provozu bych s motorkama neudržel tempo ani kdyby mělo to auto vrtuli na střeše. Nikdo ovšem nečekal, že vlci co kluky naberou, je provedou Moskvou. Takže oni měli zážitek z míst, kam je vzali, já jsem pozoroval cvrkot kolem Sextonu o hodinu déle než jsem původně čekal. Že se kluci blíží jsem vlastně poznal tak, že se ze vchodu vyřítili dva vlci čekatelé s vyděšenými výrazy ve tváři a evidentně mě hledali. Když jsem na ně mávl, znatelně se jim ulevilo a s kýváním hlavy říkali cosi do telefonu. Poté co mi zamítli vjezd autem dovnitř jsem jim ukázal, jak rychle jsem schopen vyndat a poskládat si vozík. Docela čuměli. A nejen na ten vozík, ale i na mě. U nich, co jsem si všiml (na okrajích velkých měst), takové tvory většinou odparkují za zdi nějakého, k jejich žití určenému, komplexu a do normální společnosti je nepouští. Řekl bych, že něco do sebe to má kdybych se nebál, že mě ihned pošlou k psychologovi. Takže to neřeknu! No, vlčátka mě doprovodili do areálu, chvíli jsme si povídali a za chviličku přijeli kluci s doprovodem. No a najednou to vypuklo! Fotograf, kameraman, seřadit do řady, přišel sám největší vlk Alexander „Chirurg“ Zaldastanov, s každým si podal ruku a jal se nás provést po jeho apokalyptickém „Mad Max“ komplexu. Musím říct, že tam mi vůbec nedošlo, jak moc VIP jsme a jaké pocty se nám dostává. Dokonce nás vzal i do „zákulisí“. Ukázal nám dílny, kde tvoří svoje peklostroje a oheň chrlící samohyby. Po prohlídce s výkladem nás vzal do útrob klubu. Mazec! Určitě mám zase otevřenou hubu dokořán, ale kašlu na to. Stejně bych jí zavřenou neudržel. No a pak přišlo další kolo oficialit. Pro pana šéfa jsme přivezli náš ČESKÝ chlast typu Fernet, Božkov Republika, Slivovice, … Každý jednu láhev. Mojí, typicky českou slivovici od vizovické palírny předal Šnek no a pak každý předal svou láhev. No co, jsem za kokota, ale šťastného. Kdo je víc? Chirurga to docela vzalo a děkoval. Né na oplátku, ale také darem pro nás měl i on již připravené dary – support tričko a nášivku, které nám jednomu každému osobně předal. Pak se s KAŽDÝM vyfotil a také jsme udělali společnou fotku s ním a s ním a Vadimem (víceprezident, druhý největší vlk). Potom přišel týpek, jehož jméno si nepamatuju, ale kdo sledoval Sons of Anarchy tak bude vědět – vypadal přesně jako Šťáva. Šťáva otevřel jejich shop a začali nákupy vlčích věcí pro nás a domů jako dary. Když bylo dobojováno, sedli jsme ke stolu a dostali luxusní večeři. Šašlik je prostě jasná volba kdekoliv v Rusku. Chvíli se klábosilo, vlci nám pomohli vyřešit problém s ojetou gumou a doporučili nám návštěvu Muzea kosmonautiky na druhý den. Když se čas nachýlil, zazněl pokyn do sedel. Doprovodní vlci vzali motorky a tentokrát už i mě mezi sebe a odvedli nás k hotelu. Přijeli jsme asi v jednu, možná půl druhé a i tak jsme se zdravé jádro potkali u mě na pokoji a probrali jsme znovu co se nám to vlastně ku*va právě stalo! To byl den!!! Nekecám písmenem, když vám říkám, že ještě teď se z toho chvěji! Rudé náměstí, GUM, Lenin, policajti, nášivka, Sexton, Chirurg, Vadim, Noční vlci, noční průlet Moskvou, … No ty vole!!! Všichni jsme z toho byly více méně paf!
6. den expedice pořád Moskva, RUS
Ráno jako včera. U snídaně se potkáváme, míjíme, sdružujeme, rozcházíme, domlouváme čas odchodu na výlet, debatujeme o včerejšku, … Dnes nás na doporučení vlků čeká Muzeum kosmonautiky. Většina se tváří tak nějak nezaujatě, ale já se uvnitř potají zase radostí klepu jak drahej pes. Vesmír, rakety, objevování, … Já to prostě mám rád.
Stejně jako včera, nastavit navigáčka a jdeme. Stejně jako včera opouštíme vlak na té samé stanici metra. Ale tentokrát nás zde nečeká výstup, nýbrž přestup. Proč to píšu? Protože to zní celkem jednoduše, ale zase úplně sranda to nebyla. Teda s odstupem času se smějeme, ale tehdy tam nic moc… Proč? Protože jsme přijeli, vystoupili na nástupiště a protože nevystupujeme, ale přestupujeme, vydali jsme se po šipkách na druhé nástupiště. Mimochodem 2x nejezdící schody takže jsem to měl s „donáškou“. Přijdeme na druhé nástupiště a zrada. Stojíme zase na té samé lince, ze které jsme vystoupili. Jak to safra? To je divné. Někdo se někoho ptá a ten nám říká, že je to na druhé straně. No tak koukáme, jestli není někde nějaká tajná odbočka nebo stezka, kterou jsme přehlédli. Není. Zase jsme se ocitli na původním nástupišti. Tak hergot je to tu jako v Bradavicích nebo co? Máme hledat nástupiště 9 a tři čtvrtě? Běžet proti sloupu? Jak se kurňa dostaneme na tu druhou linku? Během rozhovoru s přítomnou policí se problém vyřešil vlastně sám a to ve chvíli, kdy na obě strany nástupiště přijeli vlaky metra. A oba přijeli ze stejného směru. Ahá! Tak už víme. Přestup se děje v rámci jednoho nástupiště. Chytré, ale nečekané! Postupujeme tedy dále k cíli. Konečná stanice VDNCh. (Ekvivalentem této zkratky co jsem tak pochopil je u nás BVV nebo PVA Letňatny). Vystupujeme a co hnedle od východu/vchodu nespatříme? Památník dobyvatelů vesmíru. Zase škrtám v seznamu míst o kterých si myslím, že nikdy neuvidím. Zase impozantní, jako vše tady v této zemi. Jdeme tedy dál k muzeu. Platíme vlez a už od vchodu děláme fotky typu já a lunární sonda, já a sputník a při pokusu já a Jurij Alexejevič Gagarin slyším: “Počkej až se pán vyfotí a pak půjdeme.“ No nekecej, vy jste češi? Ahoooj! Vážně. Potkali jsme rodinku z Čech. Dovolenkují zde letecky a v opačném směru než my, tedy Petrohrad x Moskva. Tak si sdělujeme dojmy, děti se nudí, pán vrčí, ale paní máma by si povídala. No nic, jsme tu za kulturou a tak jdeme prohlížet co nám muzeum nabízí. A zase žasneme. Nejen tedy nad obsahem (maketa stanice Mir, sondy, raketoplán, obleky, vesmírné kapsle, …), ale také nad obrázky zelených a červených rukou u vystavovaných exponátů. Jo, přesně. Zelené ruce znamenají můžete sahat, červené nesahat prosím. Naši vystavovatelé by si z toho mohli vzít příklad. Nevím o muzeích, kde by vás nechali si vystavované věci osahat a tak… No jak říkám – obsah muzea byl famózní! Chodíme, koukáme, povídáme asi dvě hodiny. Jen Bárty to stihl cca za 30 minut. Asi jinej gang no…
Když jsme si vše prohlédli, nakoupili suvenýry a srotili se před muzeem, přemýšleli jsme co dál. Navzdory mnoha možnostem, které se přímo nabízeli, volíme bohužel cestu zpět na hotel a musí se udělat servis na některých motorkách. Některé stroje totiž netrpěli jen cestou. Průser by mohl udělat přednášku třeba o tom jak funguje duální brzdový systém nebo jak se dělá „bajpás drátem“ Společně s cestou zpět nám to skutečně zabralo zbytek dne. A večer zase ta smutná část – nandat zakoupené suvenýry do auta, sbalit věci a připravit se na další cestu. Strašné jak ten čas letí.
7. den expedice Moskva x Petrohrad, RUS
Domluva jasná – ráno snídaně na recepci v cestovním provedení. Tu si hodíme do motorek či auta a jedeme. Čeká nás přesun Moskva x Petrohrad. Ve výsledku to bylo něco kolem necelých 750ti km. Od hotelu vyrážíme jako jedna skupina s tím, že povalíme po dálnici. Zde jsou některé úseky placené, takže provoz minimální až nulový a kvalita povrchu výtečná. Jo a vlci nám dali info, že motorky, když se postaví před závoru vedle sebe tak projedou i dvě až tři na jeden lístek. Ok, proč ne. Díky za to, chlapi. Ale o tom později… No takže klasika, namačkat navigáčky, nandat je všechny na svoje místa a jedeme. A jedeme asi půl hodiny po prázdných obchvatech (směrem z města!) rychlostí nad sto km/h, když vidím první návěst – St. Peterburg – 725 km. No, to bude dlouhý den. Chvilku pokračujeme a je to tady – první mýto. Já si beru kartičku a řadíme se mezi kluky. Prý se roztrháme. Ok, já se držím kluků „bez dálnic“. Jedeme, jedeme, nudíme se, jedeme, přijíždíme k mýtnici, bereme si lístky a jedeme, jedeme a najednou si všímám nervozity na žluté motorce. Gesta rukou hovoří jasně – za jak dlouho bude pumpa? Koukám na navigaci a noooo… za hodně dlouho. Ale co se dá dělat? No nic. Tudíž jedeme, jedeme, ukazujeme si rukama kolik km zbývá k nejbližší pumpě, jedeme, jedeme a najednou stojíme. Žluťásek to nedal. Vysosal nádrž do dna. Blbý je, že za celý den jsem neviděl díru mezi středovými svodidly. Pokud bych se rozhodl jet pro benzín tak se vrátím nejdřív tak večer což se úplně nehodí. Nakonec padne rozhodnutí odsát trochu benzínu od Kruťáka a pokračovat. Po cestě sice potkáme dálniční pumpu, ale to jsou vlastně jen nádrže s benzínem a naftou a bez lokální karty nemáte šanci natankovat čili smůla… Tudíž v míííírném napětí pokračujeme dál a přijíždíme k další mýtné bráně. Stojím jedno auto za klukama, kteří se vzorově seřadili vedle sebe, jak radili vlci. Všechno jasné a navíc před chvílí si to zopakovali na té pumpě. Musíme vyjet všichni najednou jinak ta závora pozná, že něco projelo a padne. Ok. Všem všechno jasné. Takže stojím ve frontě, koukám přes přede mnou stojící auto jak kluci stojí v ukázkové lajně s vypnutými motory (z úsporných důvodů). Průser platí mýto, Zed se prochází po mýtnici a Kruťák čeká na motorce. Průser zaplatil, položil si věci na sedlo a mezi tím se závora zvedla. Zed courá po mýtnici asi 3 metry od motorky, Průser věci na sedle, ale nastartoval motorku. Kruťák sedí na motorce, slyší startovat VFRo, závora je nahoře a tak navzdory domluvenému dává jedna a jede. Já nedýchám, koukám, čekám co bude. Průser se zmateně začne koukat okolo sebe a na padající závoru, Zed se otočí stejným směrem a okamžitě ví co se stalo. Proto na nic nečeká a křičí: „Ty debiléééé.“ Závora je dole, Průser na půl oblečený s nastartovanou motorkou kouká, Zed něco jako běží k motorce a ujíždějící Kruťák se krčí za řídítky a přidává plyn nečekajíc co po něm kdo hodí. Já se začínám smát tak až mi tečou slzy když vidím ten zmatek a zoufalost co se tam u závory odehrává. Paní z boudy křičí na Průsera ať zaplatí, Průser nemá lístek protože už jí ho dal, Kruťák je pryč a Zed už jen v klidu jde k motorce a nadává mezi tím co hledá náhradní lístek. Pořád brečím smíchy, paní z mýta pořád ječí na Průsera a k tomu všemu přišel jako posila nějaký pán z údržby. Pořád se směju, že mi tečou slzy a Zed, hledajíc lístek, zahájil vyjednávání myslím něčím jako ať ta kráva neječí, nevím kde mám ten pojebanej lístek a ty mě taky neser. Já se pořád směju, ale Zedova taktika evidentně zabírá páč paní zvedá závoru a posílá ty tragikomixe radši pryč… Kdyby to šlo tak za toto vystoupení klidně připlatím! Byla to fakt p*del! Když se to vyřešilo a projel jsem i já pokračujeme dál po hlavní a nacházíme konečně pumpu. Tankujeme a domlouváme se, že kluci to vidí na kávu a obídek a s následným volným tempem. Vidím to stejně jen nebudu dělat přestávky tak často jako oni protože prostě nemusím. Proto se loučíme a já opět sám vyrážím směr Petrohrad.
Klasika – míjím odbočku k hotelu takže si to dám okolo bloku ještě jednou a když se konečně trefím na parkoviště, vidím tam enduráky. Prý kde je zbytek? Jak to mám vědět, nejsem jejich chůva. Počkáme. No docela jsme si počkali než přijeli BMWáci a pak za chvíli po nich i „bez dálnic“ klucí. A chvilinku po nich i první vlk. A chvíli po něm další dva. Zdravíme se, povídáme, zjišťujeme, že o zábavu tady se nám už chlapi postarali. No paráda! Takže se jdeme ubytovat a zítra se vidíme.
8. den expedice Petrohrad, RUS
Ráno, kdy mi prostí ještě bojujeme o kus žvance v hotelové restauraci nebo hůř, o místo v jediném výtahu na celý hotel abychom se na tu snídani vůbec dostali, vyráží již duo Zed a Hanty s vlkem do pneuservisu přebouchnout Zedovi zadek (žádná prasárna – prostá výměna gumy na zadku. Hej hej hej – pneumatiky na zadním kole motorky!!!). Když se chlapci vrátili, my už jsme se poflakovali kolem motorek a auta. Po domluvě v jaké formaci a v jakém tempu pojedeme, jsme se seřadili a hurá poznávat krásy Petrohradu. Jeli jsme se podívat na kostel sv. Mikuláše (známý také jako námořní kostel) na ostrově Kronštadt. Cestou tam to vypadalo jako, že jedeme po mostech přes moře, ale byla to „jen“ řeka Něva. Ty jo jestli toto je řeka tak Dunaj je potůček a Labe odvodňovací strouha… Ale zpět. Kostel svatého Mikuláše je sakrální stavba, která si za předlohou vzala chrám Nebeské moudrosti v Istanbulu. A protože tam je to mešita a tady kostel tak zde chybí minarety. Zajímavostí je, že v tomto kostele jsou pamětní desky, kde jsou uvedena všechna jména ruských námořníků, kteří padli za Rusko na moři. Dokonce jsou zde i jména posádky z ponorky Kursk. Já jsem prohlídku interiéru malinko prosral, takže jsem viděl jen exteriér, ale i tak to bylo „hustý“. A když jsme u toho co bylo nebo nebylo vidět tak tento kostel je první věc, kterou námořníci při cestě zpět domů z moře vidí.
Následuje přesun na Petěrgof. To asi hned nikomu nic neřekne, ale pod přezdívkou ruské Versailles už bude většina z vás vědět, kam nás to Anton vzal. Parkujeme o dva bloky dále v jedné z vedlejších ulic a na místo pokračujeme pěšmo. Počasí bylo luxusní! Svítilo sluníčko a nebe téměř bez mráčku. Co víc si přát! Zahrady Petěrgofu jsou impozantní. Jsou velké, mají spoustu fontán a fontánek a vše to „půlí“ palác Petra I., který nemá takové ty trapné měděné věže, které časem díky oxidaci zezelenají. Tady je to jiná liga. Komplet ve zlatě!!! No blýskalo se to jako psí gule! A pak přišla rána – prý zaplatíme vstup a můžeme jít do těch hlavních zahrad. To zní celkem idylicky, ale jako turisté bychom platili 900 rublů (místní to mají za 450!) a celá ta paráda je tak na dvě a půl hodiny procházky. Já bych šel. Jako jediný asi teda protože všichni otočili oči v sloup a začali zdrhat opačným směrem… No, jelikož na této expedici několikrát zaznělo: „Nejsem turista!“, smířil jsem se s tím, že mám smůlu. Ale není všem dnům konec a třeba se do těchto končin ještě navrátím. Každopádně z Petěrgofu následoval přesun na kus žvance. Anton měl evidentně rozkaz vzít nás do nějaké pěkné restaurace v centru. Takže se plazíme hustým provozem a díky mě všichni poskakují v koloně. Ovšem rozkaz je rozkaz a navíc jsme z auta viděli několik „komerčních turistických atrakcí“. Po skvělém obědě proběhla debata (opět) na téma s názvem „Pojedeme nebo nepojedeme do Finska“ (nechci o tom psát, protože dodnes mne to nenechává chladným, jelikož jsme stejnou debatu vedli dvě hodiny ráno s jasným výsledkem, pak tady s podobným výsledkem a pak ještě večer s rozhodnutím v přímém rozporu s oběma předchozími výsledky. Navzdory tomu, že nám Anton, když nás slyšel, jasně řekl, že ve Finsku fakt nic není… ). Po všeobecné shodě na dané téma jsme se vydali k dalšímu bodu naší cesty. Tím byl křižník Aurora. Během přesunu měla lehký infarkt Zedova mašina, ale to se vyřešilo celkem rychle a obratně „jump start“ sadou co s sebou vozí Šnek, Hanty nebo někdo takový. Ale zpět k Auroře. Co to je, kde to je a proč to tam je si můžete vygooglit každý sám. Já bych jen zmínil, že třeba Anton to prý vůbec nevěděl historické souvislosti a skoro nechápal, proč se na to chceme podívat. Nevěřil jsem tomu, ale je to tak. Informace jim tam vážně dávkují tak jak je „žádoucí“(což se stejně nepozorovaně jen tak mimochodem děje i u nás..). Jo a jen aby bylo jasno. Anton není žádný starý páprda, ale chlap v mých letech takže studoval zhruba ve stejné době jako já. Dále bych rád napsal, že pokud tam pojedete tak bacha – otvíračka je do pěti a jak cinkne pátá tak se nekompromisně zavírá, námořníci to zabalí a jdou ve tvaru domů (nebo do baru nebo Bůh ví kam, ale rozhodně z lodi pryč). A poslední poznatek – ti šašci v kostýmech se s vámi rádi vyfotí, ale bacha – za peníze! A na to třeba já docela z vysoka … tralalá… No, fotky „země země“ a „vzduch země“ máme, a protože se čas opět nachýlil tak se točíme směr hotel. U hotelu se loučíme s Antonem a děkujeme mu za skvělý den a jeho vřelé „služby“. Následuje večeře, vínko, rozuzlení zápletky s trapným Finskem a spát. Dělo se toho trochu víc, ale to zůstane jen mezi námi neboť je to soukromá záležitost, o níž vědí jen ti, co mají.
9. den expedice Petrohrad, RUS
Ráno jako včera. Boj o výtah, boj o snídani a na smluvený čas hurá ven. Dneska to bude velké. Jednak nás z pobočky Severozápad budou doprovázet dva vlci (jeden plnohodnotný, druhý ještě štěně, ale i tak díky!) a jeden jejich kamarád jménem Keša. Řadíme se do osvědčené a včerejškem prověřené formace a vyrážíme vstříc programu. Jedeme na místo, které jsem míjel předevčírem, když jsem přijížděl do Petrohradu. Vůbec nevěřím tomu, jak silné místo jsem minul a nevěděl jsem o tom! Ale popořadě. Parkujeme na parkovišti u velké světelné křižovatky, kterou KVŮLI NÁM řídí policista. Prý kvůli bezpečnému přechodu tam i zpět. No určitě mám zase otevřenou hubu! Na tomto parkovišti se taky potkáváme s už zmíněním Kešou. Bezpečně přecházíme křižovatku za profesionálního dohledu pana policisty a jdeme kamsi podél silnice. Je tu březový háj, kde má každá bříza červený šátek, je tu nějaký nenápadný památník. A pak to začne – daragyja druzi, toto je jedno z památných míst tzv. Cesty života. Během „blokády Leningradu“ se bojů účastnili také děti, pionýři i jiskry. Ano, už mám určitě otevřenou hubu… Jo, zapomněl jsem velmi důležitou informaci! Celou dobu co jsme byly v Rusku nám perfektně a téměř profesionálně tlumočil Hanty. Za toto mu patří samozřejmě velký dík. Bez něj by většina z nás věděla celkem prd… No zpět. Bylo nám řečeno, že se nacházíme u památníku, který se jmenuje „Květ života“ – googlete. Ten březový háj s šátky je také věnován padlým a bojujícím dětem na blokádě. Velmi pěkné mi přišlo počínání místních, které Keša zmínil. Po pádu komunismu v Rusku zanikly takřka ze dne na den všechny organizace, které se staraly o mládež a tím pádem ustaly i s tím spojené aktivity, mezi něž patřila i údržba takovýchto pietních míst. Takže nyní tam šátky mění lidé z Petrohradu. Keša také vyprávěl, že díky Velké vlastenecké válce (tak rusové nazývají II. Světovou válku) má každá rodina své hrdiny, kteří v té válce bojovali. Drtivá většina z nich bohužel zemřela, ale ti kteří přežili, jsou uctíváni a vypráví o tom, co zažili dalším generacím. Toto zakončil tím, že jeho maminka sázela břízy v tom háji, na který koukáme. Tady mi začíná docházet, jak příšerná událost to pro obyčejné rusy byla a jak neskutečně jsou hrdí na to, co pro svět dokázali. Ano, oni! Je s podivem, že všichni poklonkují Američanům, kterých padlo 400 tisíc a do války se zapojili prakticky až ve chvíli kdy to pro ně bylo ekonomicky výhodné (události jako Perl Harbor byly katalyzátorem) a nikdo nevzpomene na 25 MILIONŮ rusů, kteří hnaly němce ze své země až zpátky na území dnešního německa. Ano, po válce se děli věci, které se děli a nehodlám je popírat či ospravedlňovat, ale to už je jiná kapitola dějin lidstva. Navíc jsem trochu zabrousil do politiky, což jsem rozhodně nechtěl, ale na druhou stranu jsem považoval za nutné to zmínit, protože když vám dospělý statný rus vypráví o tom, jak bojovali děti na blokádě, jak jeho rodiče udržují pietní místa a při tom má v očích slzy, to je prostě silný zážitek! To mi nemáme šanci pochopit. Konec spekulací – zpět k výletu. Od březového háje a památníku Květ života přes Alej přátelství (zde jsou památníky s oslavnými básněmi pro děti) se dostáváme k vrchu Táni Savičevové. Tady už to na mne padá vážně hodně. Kdo neví, o co jde, googlí. Nebo jen stručně – Táňa Savičevová byla malá holčička, která si vedla deník o tom co se během blokády v Leningradu dělo, popisuje, jak a kdy umírali členové její rodiny i třeba hlad, kterým tam všichni trpěli. Na tomto vršku je osm stél (kamenných bloků) na kterých jsou vybrané stránky z tohoto deníku vytesány. Na přiložené fotografii je vidět jak nám Keša jednak vypráví o tom, kde jsme a co to místo symbolizuje, druhak o tom, že se tam nefotí neb je to pro rusy silné pietní místo. Keša vyprávěl, a Hanty tlumočil, takové věci, které se nikde nedočtete. Tady už jsem měl slzu v oku i já. Navíc podle plyšáků, hraček a svíček bylo vidět, že tam stále lidé chodí. Ovšem co mě naprosto rozbilo, bylo něco jiného, co tam lidé nosí… Všude tam byly patky od chleba a krajíce chleba. To byla připomínka neskutečného hladu, kterým tamní obyvatelé za blokády trpěli (denní příděl chleba 125g na osobu, dělník 200g chleba – zkuste si to, nedáte týden natož něco přes dva roky!). Brrr. Ještě teď mám husí kůži. Radši jdeme dál. Pod vrškem, kde už se fotit smí, děláme skupinovou fotku a vracíme se přes policistou řízenou křižovatku zpět ke svým strojům.
Přes tankovací zastávku jedeme k dalšímu nenápadnému památníku. Ten se nachází na břehu Ladožského jezera a jmenuje se Zlomený kruh ( či Broken ring pro ty co zkouší google). Tady se nám stalo to co již několikrát. Ovšem tentokrát to bylo o dvě až tři generace rozdílné. Přišla k nám taková milá babička (je na fotce) a ptala se nás, co jsme zač a odkud jsme. Standardní odpověď – my jsme motorkáři a jsme z Čech. Reakce – vy jste češi? Vítejte v Rusku. DĚKUJEME, že jste se sem přijeli podívat. Kdyby jste měli čas, zveme vás k nám domů. Nebojte se, jídlo máme, pití máme, všechno vám dáme. Budeme povídat a bude to dobré. Oni jsou fakt srdečný národ (někdy sice až moc a v některých případech je to skoro otravné, ale vždy to vlastně potěší). No takže u věčného ohně uctíváme památku padlích, Kníže dělá fotky „vzduch země“ a pokračujeme vstříc dalšímu programu. Ovšem už bez Keši. Ten se tu s námi loučí a jede si po svém. My máme jako další bod programu muzeum Blokády Leningradu – panorama. Pokud pojedete do Petrohradu, rozhodně se tu zastavte!!! I když nerozumíte rusky, určitě tam zavítejte!!! Téma je sice smutné, ale to jak je zpracované bylo úchvatné! Interaktivní, expozice neskutečná a zlatý hřeb nečekaný! Silně doporučuji!!! Z tohoto muzea se vydáváme na poslední místo. Tím je bod, kde se podařilo rusům blokádu prolomit. Opět se mi otevřou ústa, když nám Sergej říká, že prolomit německou frontu se jim podařilo až na druhý pokus. Napoprvé od sebe byly rusové asi 25 m a němcům se je povedlo opět rozehnat. Pusa se mi otevře ještě víc, když zazní informace, že na 1 m2 zde spadlo 6 TUN BOMB. Pro Boha! Tady to muselo vypadat úplně jinak než teď. To je šílené číslo! Po krátkém povídání děláme společnou fotku, kterou ukončujeme dnešní program a vracíme se na hotel. Kluci byli hodní. Když jsme přijeli na okruh a vjeli do kolony tak na mne čekali. Milé, ale zbytečné – do hotelu trefím a oni se nemusí trápit a potit zbytečně. Takže pár gest rukou, mávání a byly pryč. A za chvíli už nebyl slyšet ani Zed
Když jsem přijel k hotelu zastihl jsem na parkovišti ještě několik kluků od nás takže jsme dohodli plán. Zajdeme na univerzální jídlo (kebab u stánku) a pak, na doporučení enduráků, si koupíme nějakou dobrotu ve vedlejší pekárně (neskutečně dobré dorty, dortíky a zákusky!!! A za pár rublů!). Pak jsme se vrátili na pokoje, sbalili si kdo ještě neměl (třeba já ) a následně se sdružili nad vínkem. Ale seance netrvala dlouho. Zítra pokračujeme dál tak ať je to v klidu.
10. den expedice Petrohrad, RUS – Sastamala, FIN
Ráno se setkáváme u strojů a na smluvenou dobu se vytrácíme. Je mi trochu smutno. Částečně je to proto, že jedeme do toho blbého Finska, ale především proto, že už nic zajímavějšího na této expedici neuvidím. Ale na chmury je ještě brzy! Ještě pořád jsem na dovolené a ještě pořád je čemu se smát. Jako třeba když jsme se dohodly, že od hotelu vyrazíme po okruhu a nebudeme se jeb*t přes centrum města. Petrohrad má vcelku krásné centrum města. Takže s ohledem na kolony a semafory jsme z toho krásného centra vyskákali tak nějak na skupiny a ty jsme drželi až k hranicím s finskem. Moje skupina ve složení já a moje auto jsme pelášili tak, že jsme se dostali na špičku peletonu. A jelikož jsem nevěděl, že jedu první tak jsem prostě jel a jel. Pak jsem chvíli čekal, telefonoval a po malé estrádě jsem se za Vyborgem potkal s BMWákama a „bezdálničním“ týmem. Spolu jsme to s jedním tankováním dotáhli až na přechod. Podle informací naších přátel z pobočky Severozápad je cesta ven z Ruska bez průtahů. No po předchozích zkušenostech (pod 3 hodiny se žádný přechod nedostal) jsem lehce skeptický. Zbytečně. Než jsme řekli švec, byly jsme v zpět v EU na finské půdě. Na tři hodiny to dokonce nevytáhla ani né uplně krátká návštěva duty free. Za hraničním přechodem jsme se domluvili, že kvůli obrovským pokutám za překročení maximální povolené rychlosti se rozloučíme. Já s registračkou vpředu nemám šanci na svižný přesun. Kluci chtěli jet po okreskách. Chtěli. Hned na prvním kruháči to Hanty točí mým směrem, tedy na dálnci. Super, alespoň nepojedu celý den uplně sám a navíc se můžu bavit znakovou řečí vzadu jedoucích Ovšem každá sranda jednou končí. Tato skončila na sjezdu z dálnice. Na 80tce jedu bezpečných 75, na padesátce to smažím jako všichni 40. Nakonec se to kupodivu ukázalo jako výhoda. S takovým tempem jsem měl spotřebu asi dva litry na milion mil takže jsem nestavěl a plynule se plazil až jsem se na místo ubytování doplazil jako první. Dokonce i Šneček z Helsinek přibaworákoval až po mě. Asi o pět minut, ale i tak až po mě. Takže jsme zahájili operaci „Bydlíme“. Zaparkovali jsme, vyndali si věci, přebrali klíče od baráku od domácích a ubytovali se. Zařídili jsme muziku a nějaké jiné maličkosti a už slyšíme motory. Přidrandil i zbytek kumpánů a všechno zase jede jako na drátkách. Maso, zelenina, pivo, víno, … O půlnoci jsme si vyfotili téměř nezapadnuté slunce a šli spát.
11. den expedice Sastamala, FIN – Pähklipure , EST
Další svítání (asi ve tři v noci), další ráno, další přesun. Dnes valíme směr Estonsko. Na skupiny se přesouváme do Helsinek, kde se sjednotíme abychom se přetrajektili do Tallinu. No takže klasika. Zase od baráku vypadnu jako první. Cestou do Helsinek vidím ceduli Nokia 6 km. Brzdím, váhám, nebylo by špatné se podívat na fabriku kde se vyráběli nesmrtelné telefony… Jenže mi také v hlavě hlodá ta miliarda radarů u silnice a varianta, že bych mohl nestihnout trajekt. No a to by byl docela malér. Takže jsem to nakonec zase rozjel na Helsinky. Dodnes lituji!!! V Helsinkách je, stejně jako v celém finsku, nic. Rozkopané centrum, obchoďák s muzeem čehosi a socha čůrajícího panáčka. Opravdu nevím co si o finech myslet… Každopádně mám asi hodinu a půl na to abych si nadával, že jsem do té Nokie nejel a tak prolézám obchoďák, kupuju nějaké tamní dobroty, obhlížím muzeum a nakonec i celý přístav. Když konečně přijeli všechny BMW a motorky, přesunuli jsme se z parkoviště před přístavem na nástupní lajnu do přístavu. No nebyla to uplně chorvatská Jadrolinie… Ta obluda měla devět pater a než nás tam pustili tak zvracela asi půl hodiny auta a kamiony. Jo, jednoznačně je to na dlouho největší kocábka na který jsem se plavil. Samozřejmě jsem musel navštívit horní otevřenou palubu, samozřejmě jsem musel navštívit všechny obchody, které otevřeli po vplutí do mezinárodních vod a samozřejmě jsem byl docela zklamaný tamními cenami. Zase taková hitparáda to vážně nebyla. No každopádně jsme ty dvě a půl hodiny nebo kolik se to plazilo přes finský záliv přečkali nejen v baru a když vrchní vodič zatáhl ručku a my se přetočili k přístavu, sjeli jsme výtahem do „garáží“ a připravili se na výjezd. Přichází týpek ve vestěk, 3, 2, 1, vypadni! Ok, řadím D jako doři*i a mizím. Vyplazím se téměř ven z přístavu a na takovém šikovném místě před bránou čekám na Šneka. Dneska budeme nakupovat spolu. Jupijajé… Chvilku se motáme v hustém odpoledním Talinském provozu, ale hypermarket prostě bez navigace nemineš! Parkujeme a hurá na nákup. Když je vybojováno, loučíme se na parkingu a jedeme bydlet. Dneska je to v nějaké zardeli uprostřed estonských lesů.
Chajda to byla docela hezká, interiér slušný, ale těch debilních komárů… Ach jo, těch bylo! Chvilku jsem měl takový nápad, že toho vypiju tolik, že ty svi*ě budou muset chodit pěšky, ale ten jsem u čtvrté deci zavrhnul… A po několika dalších deckách jsem komárům udělil milosrdně milosrdnou milost a odebral se na kutě.
12. den expedice Pähklipure , EST – Laimnieki, LV
Dnešní ráno je pohodové. Dnes nikam nechvátám. Dneska se stávám součástí „bez dálnic“ týmu protože pojedeme po dálnici do … No kdybych to napsal tak to bude vypadat, že nejedeme nikam. Proto přikládám foto s názvem vesnice, kterou prostě žádný Čech nemůže při návštěvě Estonska vynechat. Teda žádný Čech, který má smysl pro humor a cestovatelského ducha. Proto mu nevadí malá zajížďka. Na druhou stranu vše se dá šikovně zakamuflovat a pod rouškou dobročinnosti a týmového ducha jet „z postele do postele“ s mezipřistáním na nákup surovin nezbytných pro výrobu večeře. No takže první byly v Kundě (furt se směju, i teď když to píšu ) enduráci. Našli deník, udělali zápis, poslali souřadnice a když zjistili jak daleko jsme, pokračovali dál. My jsme po příjezdu na místo udělali to samé, jen s fotkami jsme se trochu víc vyřádili. Pak jsme se přesunuli na tamní benzínku, kde jsme se rozdělili. Já jsem se vydal na trať rovnou, zbytek šel na kávu. Cesta byla dobrá a podél Baltu dokonce i nádherná. Krizovka byla jen jedna. Málem jsem dostal stíracího losa. Ten … los vyběhl tak 50m přede mnou což nebyla taková tragédie kdyby na druhé straně neměl o dost blíž kamion, který celkem vydatně brzdil když toho … losa viděl. Naštěstí ubrzdil. Kdyby ne tak ho nejspíš hodil na mě. No a pak vlastně ještě enduráci volali hilfe abych jim nakoupil nějaká pivka na večer. Není problém! No a když jsem přijel na místo dnešního spaní, vše jelo jak na drátkách. Šnek vařil buřtguláš v kotlíku, kluci se vrhli na pívo a než jsem se pořádně vyložil z auta tak byla večeře. Ta mi sice způsobila velkou katastrofu, ale i s tím jsem si za drobné pomoci poradil. No a pak spát protože ráno startujeme do mé oblíbené Litvy.
13. den expedice Laimnieki , LV – Bělostok, PL
Ten život na cestách se mi líbí! Všechno má řád, všechno je si dost podobné a přitom tak jiné. Zase další ráno jako každé jiné. Probudit, obléct, nandat věci do auta a jet. Poslední plánovaná atrakce (předposlední celkově) kterou jsem v rámci téhle dovolené navrhl, byla Hora křížů v Litvě. Koho zajímá víc informací ať googlí. Já jsem si to načetl a díky tomu jsem znal i adresu, kterou jsem samozřejmě sdělil všem. Někteří našli, někteří ani na dvou navigacích a jeden hysterický záchvat vyvolaný neschopnosti najít v superskvěle dokonalé navigaci toto místo skutečně hodně urychlil můj odjezd. Takže jsem se vymotal z lesů a prašné cesty na větší asfaltku, pak na lepší asfaltku až do ranní zácpy v Rize. No stres, vím kam jedu a je mi uplně jedno jestli je tam potkám nebo ne… Klid. Potkal jsem je tam. Za neustálého hučení a bručení jsme z parkoviště došli až na místo a já jsem se zase dostal na místo, které jsem vídal jen na fotkách v cestopisech a o kterém jsem jen četl. Bože jak já to mám rád! Je to tu vážně velké a křížů snad nepočítaně. Fotíme, pózujeme, a protože je krásný slunečný den tak zase jdeme k motorkám. V těch motohadrech se kluci celkem vaří. Na parkovišti se zase dělíme na skupiny. Všichni jedou zase „do postele“. Já na to kašlu a jedu do města, které jsem snad ještě nevyslovil správně – Šiauliai. Je tam velký nákupák a jelikož jsme v unii tak už můžu nakupovat chlast po litrech. A taky pořádné mňamky. Celou dovolenou jsem pomalu nesnídal, neobědval a jen jsem jel, abych nebyl brzda výletu a právě mě to přestalo bavit. Po exkurzi v nákupáku jsem všechny dary, suvenýry, flašky, dobroty a mňaminy naházel do auta a vyjel směr poslední atrakce, kterou jsem (pravděpodobně navždy) navrhnul a tomu ještě spíš nechtěně – Devátá pevnost. Po cestě jsem se pěkně napapkal, nabumbal, mlsnul si nějakou dobrůtku a ještě natankoval plecháče. No, ale Deávátá pevnost. V šestnáctém roce jsem tu byl s Morisem a jeho dnes již manželkou a říkal jsem si, že by se klukům to místo mohlo také líbit. Nevím, jestli se líbilo a ani mě to nezajímá. Všechny ty debilní mekty a stěžování si na oblékání, svlékání, počasí a postavení hvězd v multivesmíru to absolutně degradovali. No, přes všechno to co se tam dělo si z tohoto místa odvážíme podle mého názoru nejhezčí fotku celé expedice, takže to přeci jen k něčemu bylo. Když bylo odfoceno tak jsme se vrátili ke strojům, nastavili navigace, záložní navigace a kontrolní navigace a tradá směr Poland. Historku o tom jak mě nas*ali hned asi 300m za hranicemi přeskočím. Přeskočím i to jak jsem dvakrát potkal policejní passat (naštěstí nešli po mě). Prostě jsme to dostrkali do Bělostoku, tam se ubytovali, popovídali a šli spát. Přeskočím i to, že byl nějaký křesťanský svátek a tak měli všude zavřeno, nic nešlo a ochota místních byla neskutečná. Vlastně bych nejradši Polsko přeskakoval pořád kdyby to šlo
14. den expedice Bělostok x Wroclaw, PL
Dnes to byla oblíbená jízda „z postele do postele“. V Bělostoku jsme vstali, naskákali na stroje a do stroje a celý půlden jeli. Kníže a Vachalda , jako pozůstatek Enduro týmu (Králík musel domů) si dávali nečisté cesty, Bárty a Šnek jako pozůstatek BMW týmu (Hanty musel taky domů) si dali rozborku a sborku „jedenáctpade“, která Bártymu vypověděla službu. Ale Jeník je kluk šikovná když chce a tak to dal do cajku a vesele pokračovali dál. Všichni jsme věděli kam. Vlastně to bylo skoro až symbolické – kruh se uzavřel, neboť jsme končili tam, kde jsme začínali. V Polsku je každý den nějaký svátek takže jsme měli trochu problém sehnat bydlení no a tak jsme se domluvili s dědkem z Wroclawi a on nás rád zase přivítal. Tedy nejdřív mě, pak Knižete s Vachaldou, pak nás tři znovu protože jsme mezi tím odjeli na nákup no a pak přijel zbytek. Grilovačka, pivo, víno, povídání (o tom, že nikdy nikomu jen tak bez ničeho nepovíme to, co teď vlastně vyprávíme na potkání protože to prý je otázka pokory) co nejen mě trochu to finále pokazilo, ale vážně jen trochu. Když jsem si v hlavě promítal co jsem všechno zažil, viděl a projel tak jsem byl pomalu v nirváně. No takže spát a ráno moudřejší večera…
Konec?
Ráno, tam kde jsme se přivítali, jsme se nyní loučili. Torzo Enduro týmu vyrazilo první. Pak hoši od BMW myslím a nakonec elita. Já jsem si to dal stejnou cestou jako jsem jel sem. Jen na rozdíl od všech jsme já a Zed ještě nechtěli končit. Původně byla expedice hlášená až do neděle takže bylo překvapení, když se začalo mluvit o tom, že se vracíme v sobotu. A pro mě docela panika když v Estonsku proběhlo, že je potřeba být doma v pátek (proto jsme si to asi zkrátili přes Finsko aby to pak líp utíkalo ). Naštěstí můj mentor řekl nas*at, můj skvělý bráška řekl není problém a tak jsme si daly ještě jednu noc mimo vlastní postele. Byl to báječný závěr. A hlavně stylový – jako welcome drink jsme dostali ruskou zmrzlinu Nikdy jsem si jí snad nedal radši!!! No a tady jsme vlastně poprvé vyprávěli o tom co, kde a jak. Ale jen ve schválené formě bez nutnosti cenzury. Tehdy jsem totiž ještě nevěděl, že vlastně to co se nemá říkat je hlavní náplň vyprávění.
Konec!
A to je už absolutní konec. Dnešního dne jsme to „dotlačili“ domů a v době kdy všichni začínali, my jsme čistili naše stroje, které za sebou měli něco přes šest tisíc km. Bylo to skvělé, báječné, poučné, neskutečné, megamoc krutohusté, … Zážitek, který bych přál vám všem.
P.S. Všechny letecké snímky nepořizoval Kníže v bezletových zónách, nepilotoval dron z TOITOIky u Aurory ani nad Petěrgofem a tak. Nenene!!! To by totiž bylo porušení několika zákonů a moc moc drahý špás kdyby na to někdo přišel 😆 😆 😆